!!!!Pokud je v mým životě něco, na co můžu bejt pyšná, tak je to to, že jsem součástí těch nejvíc nejlepších uskupení holek, který se skládaj z báječných a jedinečných osobností!!!!!!

Díky holky!

POJĎME SPOLU ŘÍDIT SVĚT

Ve čtvrtek jsem měla takovej celkem náročnej den. Začalo to už o půlnoci, kdy jsem přišla ze své jmeninové oslavy. Za čtyři a půl hodiny jsem byla ale bohužel nucena vstávat, protože jsme si domluvily v brigádu v tiskárně. A kupodivu se to dalo. Je sice hodně divný, když nesvítí na koleji ani jedno okno a potkávate lidi, kteří se vracej posledním rozjezdem...je to prasečina, ale dá se to.
No ale o tom nechci psát. V tý tiskárně jsem totiž zažila takový věci, že se o to s váma musím podělit. (Nějak jsem se u toho psaní rozvášnila a je to strašně dlouhý. Když si to přečtete, budete mít můj obdiv. :) )

Můj příběh začíná tím, že jsem byla přidělena do přední části továrny. Což je nejhorší práce, protože se tam stojí a je to dost stereotypní a udělat chybu, může bejt "osudový"(ale jen pro nějakou béčkovou knížku, takže mě to nechává naprosto v klidu :) ) Nicméně asi za deset minut mě střídá všeomi neoblíbený podivín Leoš. - mistrová: "Teda já mám někdy chuť ho zabít, ale kazit si život kvůli takovýmu...to mi za to nestojí(obrátí se k mému spolupracovníkovi v šedém tričku a černých kalhotách). To vy jste v pohodě, vám už o nic nejde.
Nechápete? Taky jsem nechápala. Tato věta, je ale důležitá, pro celkovou pointu, tak si ji zapamtujte.
K mé velké radosti, jsem byla odvelena k balení knížek, kdy se sedí a hlavně tam byla i má kamarádka Janča. Jenomže jsem si nestačila ani sednout a už mě posílaly zase někam jinam. Naštěstí ale s Kačou, takže mi to vůbec nevadilo. Přišly jsme ke stroji, kde vyjížděj zafoliovaný , hotový knížky. Paní u toho zrovna stojící se nás jala zaučovat "Takže vždycky tři knížky obrátíte na tuhle stranu, dvě na tuhle a takhle v komíncích po pěti je budete skládat na paletu. Nebojte se, to zvládnete, do toho se dostanete..." Nechápavě jsme se na ni koukaly, jestli to jako fakt myslí vážně a já jsem se odvážně zeptala "No a co jako bude dělat ta druhá?" "No já to stíhám, ale vy byste nemusely, takže jedna ty knížky bude obracet a druhá je bude rovnat....Jani občas na ně mrkni, jestli to dělaj dobře jo..."Poprvý ten den, jsme se na sebe s Káťou podívaly s všeříkajícím úsměvným pohledem "Ať z toho klidně dělaj nejdůležitější továrnu na světě, náš smysl života je jinej a tohle je směšný."
Krásně jsme si s Kačou u toho popovídaly. :) Paní by asi nechápala, ale my jsme to fakt stíhaly. :) Ale asi za hodinu už žádný knížky nebyly. Takže jsme se ocitly ve stejné situaci jako polovina továrny...neměly jsme co dělat. Stává se to tam furt a fakt nechápu, kterej umělec to tam řídí, že se může stát něco takovýho, jako že hodinu jsou ty lidi placený za kousání se do zadku.
No nic. Za nějakejch těch pár desítek minut se knížky zase objevily a my se šly zeptat do "kanceláře" paní mistrový, co máme dělat. Ta ťukala dvěma prstama cosi do starýho psacího stroje, což mě dostalo natolik, že jsem musela odejít, abych se jí nesmála přímo v její kanceláři. Za chvíli vyšla Kača a šokovaně mi sdělila, že "na nás prej teď nemá čas". Asi za půl minuty ovšem důležitě vyšla a řekla, že můžem jít balit knížky.
A tady jsme si ty dvě hodiny užily přesně tak, jak by si to užily kterýkoliv dvě kamarádky v našem věku, mezi tlupou důchodkyň, který vám prostě musej dávat najevo, že to není tak jednoduchý obalovat knížky a rovnat je na palety. Je k tomu potřeba nějakej cvik a ten oni maj, protože už tam jsou dlouho. No. Byla tam taková baba, která k nám furt chodila a říkala nám, "takhle to dělat nemůžete, tenhle způsob je lepší". A dělala to fakt často. A my jsme v sobě asi ještě měly dost zbytkovýho alkoholu z večera, takže nám to přišlo asi tak dvakrát vtipnější než normálně. A čím častějc za náma chodila, tím víc jsme se usmívaly a pak i smály. A protože jsme nebyly u velkýho stolu s ostatníma, ale měly jsme svůj vlastní malej, začaly jsme rozebírat to, jak je hrozně tahle továrna vedená, jak je socialistická, jak nemožný lidi tady pracujou...a nějak jsme se neobtěžovaly mluvit potichu a dost často jsme se smály nahlas. Prostě jsme se jim vysmívaly a to přímo do kcichtu. V dokonalým světě, bych se za sebe styděla. Ale svět je takovej jakej je a ty ženský si o to prostě říkaly. Jsem si jistá, že přesně víte, o čem mluvím. Asi si dovedete představit, že za chvíli jim došlo, o co u našeho stolu jde. Začaly na nás vrhat vražedný pohledy, šuškat si a za chvíli na nás zavolaly mistrovou a ta nás sprdla, že se smát můžeme doma a že máme bejt rychlejší, že jsme moc pomalý (což byla pravda...ale bylo to proto, že jsme tušily, že až to doděláme, tak zase žádná práce nebude). Tak tím nás odrovnala. :) Všechno to skončilo tím, že ta "nejvíc důležitá" dělnice došla za mistrovou a ta nás (pravděpodobně) na její popud poslala někam jinam, abysme se tolik neulejvaly. "Trest" jsme pokorně přijaly a další půlhodinu nic nedělaly, protože nás postavily ke stroji, kterej byl zrovna nějakej nefunkční. :)
Tím ale sranda pro ten den skončila, protože už jsme neseděly a bylo tam moc hluku na povídání. Naopak začala fáze, kterou bych nazvala "tak to už je moc, sem víckrát nepudem". Nejdřív jsme se totiž dozvěděly, že se tam vyskytla žloutenka. To není žádná sranda sama o sobě a v tom továrním prostředí už vůbec ne. Nemaj tam totiž uklízečku. Na záchodech nejsou toaleťáky a mejdla. Když se to tam rozkřiklo, všichni to samozřejmě začali řešit. Jedno řešení za všechny. Chtěly si umejvat ruce v Savu. K tomu nemám co dodat, jen stále kroutím hlavou.
Pak jsme se dozvěděly, že tu žloutenku tam zanes, nějakej vězeň. Vězeň??? Jo. Ty kluci a pánové v černých kalhotech a šedých tričkách nebyli zrovna budoucnost Česka. Tahle skvělá továrna má prej totiž zásadní nedostatek lidí(to prostě nechápu...tam není co dělat a ty lidi přebejvaj a nuděj se!). Zájemcům o práci prej nabízej i 100Kč/h, ale když se tam ty lidi jdou podívat a viděj ty podmínky, nevezmou to. Takže to řešej brigádníkama, vězněma a důchodcema. Paráda. Skvělý prostředí pro nějakej sociologickej průzkum. :)

Fakt je mi líto, že z tohohle mýho popisu není cítit přesně to, co jsem tam prožívala. Ale líp to nedokážu. Nicméně spolehám na vaše bohaté zkušenosti z brigád, na střety s "ředitelkami planety" a na vaši bohatou fantazii. Tenhle zážitek jsem si prostě nemohla nechat pro sebe, protože to bylo fakt silný. :)