Hmm. Když si přijedu takhle po zkouškách domů, tak mám vždycky neodbytnej pocit, že musím udělat i něco jinýho, než vstát ve 12, najíst se a sednout si k počítači a vstát od něj až v 1.
Takže jednou za půl roku chodím darovat krev. Už 4 roky. Nevím proč, fakt z toho nic nemám. Ani žádnej extra dobrej pocit. Ale je to správný, mě to stojí jen 3 hodinky času a jinejm to může třeba zachránit život.
Jen se bojím, jestli se tam před/po prázdninama znova dokopu. Dneska jsem totiž po odběru zkolabovala. Nic moc pocit...vlastně úplně na hovno. Furt mi není úplně dobře. Ještě že sestřičky byly tak pohotový (btw. sestřičky z transfúzky jsou ty NEJ sestřičky ze všech sestřiček...fakt...od první do poslední (doporučuju vyzkoušet ;) )). Já to tušila už ráno, že tam nemám chodit. V noci jsem moc nespala, byla jsem ospalá. A to spolu s nenajedením není dobrá kombinace. A pak mi doktor naměřil zvýšenej tlak. Já ještě NIKDY neměla zvýšenej tlak. NIKDY. A on jen řek, že to není dobrý, že to tam ani nemůže napsat. Tak tam napsal místo 132/118, 132/100, vypsal mi nějakou žádanku na další kontrolní odběr (vůbec nevím na co, proč) a šla jsem. A pak omdlela. Fuj. Nebylo to tak hrozný, jako když jsem zkolabovala na plazmě. Tak jen doufám, že to ve mně nenechá stejný následky, jako odběr plazmy. Tam už by mě totiž nikdo nikdy nedostal.
Ale vy se nenechejte nikdo odradit. Je to ta nejsmysluplnější pomoc, kterou může zdravej člověk poskytnout. A je to mnohem konkrétnější než si furt kupovat pastelky, gumy, magnetky, srdíčka atd.
o pár hodin později: Mamce, jakožto zdravotní sestře, se mé sdělení o tlaku samozřejmě nelíbilo. Takže už jsem byla dvakrát změřená. Zvýšenej tlak prej mám, ale ne tak extrémně. A když jsem ji ukázala svoje měření, který si dělám pokaždý, když si jdu pro antik. tak se ji pro změnu nelíbily tepy. Vysoký jak sviň. Takže asi svůj zejtřek, poslední náchodskej na dlouho dobu, věnuju posezení v čekárně u praktika. Juchů.
