1200....

...toto magický číslo mě dneska ve čtvrt na šest ráno definitivně přesvědčilo, že už dneska neusnu. Tak jsem dočetla knížku, začala novou, davala fotky na web a přemejšlela, jestli zvládnu školu od 10 do 17...zvládla...až jsem byla sama překvapená, že to nebylo tak hrozný. Jako řeč se mnou žádná nebyla a není, občas se mi udělalo mdlo, podlomily kolena, zatočila hlava, spala jsem ve stoje...ale čekala jsem to mnohem horší. But still. I HATE THIS F**** INSOMNIA!!!!

o la lá :)

Takhle, drazí přátelé, jsem na tom byla ve čtvrtek...


na účtu nic a v peněžence 5 €...

...a takhle, jsem na tom dnes...

...svět je hned veselejší :D

vrchol demence

Ráda používám slovní spojení "vrchol demence" a obzvlášť ráda jej používám ve spojení s mojí osobou. Ale to co jsem předváděla včera, už bylo daleko za hranicí těchto dvou slov.

Už ráno mi mělo napovědět, že to nebude jen tak obyčenej den. Nicméně vůbec jsem na to nedbala a dělala, že můžu normálně fungovat. Takže co se teda dělo. V poledne jsme se chtěly přihlásit na Erasmus víkend. A protože nás upozornili, že o to asi bude velkej zájem, tak jsme tam došly radši před 12, abysme měly fakt jistotu, že se zapíšem. Chtěla jsem si vybrat peníze a co nezjistím? Jistě, nemám peněženku. Takže jsem v 11:40 vyrazila strašnou rychlostí zpátky na kolej. A teď už víme, že když je fakt potřeba, je možný se dostat z centra na kolej za 10 minut (a to samý zpět). Jsem fakt ráda, že jsem to byla já, kdo moh tento poznatek světu přinýst. :/ Přesně ve 12 jsem dorazila zpátky do ŠOU a myslela jsem, že umřu, byla jsem úplně vyřerpaná. Pak jsme neskutečnou dobu hledaly jeden fast food, kam jsme měly koupený bony. Ulici, kde měl bejt, jsme prošly snad 5x a už jsme si začínaly myslet, že si z nás všichni udělali srandu. Každej koho jsme se zeptaly, naprosto netušil, že něco takovýho existuje. Pak se na nás ale usmálo štěstí a jeden kluk nám ukázal směr. kterej by nás v životě nenapad.
Jo mělo to bejt dostatečný varování a měla jsem zůstat doma a sedět na zadku. Ale né, já šla na Erasmus party do Parlamentu. Tam to bylo dobrý, nemůžu so stěžovat. Jenomže pak jsem přišla domů. Petra už spala a tak jsem nerozsvěcela. A protože se mi vybil mobil, chtěla jsem si ho nabít. Tak jsem ze šuplíku vytáhla nabíječku...ještě pečlivě převázanou provázkem z domu, aby tolik nepřekážela...a začala provázek přestříhavat. Jenomže místo provázku jsem se úplně brutálně střihla do palce. Krve jak z prasete, až třetí náplast nebyla prosáklá skrz naskrz krví (kdybyste jen tušili jak děsně to bolí...skoro s tím nemůžu hejbat...a Bára mi na to dala nějakou sračku a to pálilo jak čert...hrozný). No ale zpátky k nabíjení. Když jsem se teda provizorně ošetřila, chtěla jsem nabít ten mobil. Udělala jsem, co se normálně dělá (zastrčila jsem jeden konec do zásuvky a druhej do mobilu)...a ono nic. Už jsem začínala bejt naštvaná a furt jsem to vytahovala a zastrkovala a pak čeho si nevšimnu? Ano, pokud ještě někomu pointa tohoto příběhu nedošla, tak jsem si přestřihla nejenom provázek a prst, ale i nabíječku!!!!!!!!!! Což je prostě báječný a nevím, jestli má cenu k této mé demenci něco dodávat....teda možná kromě tohoto: "Nemůžete mi někdo poslat nabíječku k Motorole???!!!"

ta malá tečka na palci, je moje bebí natřený zeleným hnusem od Báry

tam se všichni zase sejdeme

WWW.ERASMUS-IN-SLOVENIA.BLOGSPOT.COM

S.T.O.P.

Jo,jo.
Dnes je ten den. Nostalgie? Smutek? Rozechvění? Strach? Ani náhodou! Očekávání? Radost? Vzrušení? Nesmírné!

Těším se jak malá. Láká mě možnost seznámit se se spoustou nových lidí, poznat novou kulturu, naučit se nový věci. Víte na co se ale těším nejvíc? Na to že si nebudu číst český noviny, že se nebudu koukat na český zprávy, že mě nebude zajímat česká politika, že nebudu potkávat denodenně českou malost a hloupost, že neuslyším na každým kroku češtinu...jsem unavená ze všeho, co začíná na č------. Jinde určitě maj taky svoje Paroubky a Rathy, důchodce a zapšklý uklízečky, bloby a Davidy Černý...ale to mě nebude zajímat. Budu si maximálně užívat svoji vzdálenost od ČR. Fyzickou i psychickou. A za pět měsíců se sem ráda vrátím, protože tu jsem doma a jinde než v ČR nenajdu Náchod, Babí, Brno, CB, Zjevky, mládež, JGN, MU atd. :)

See you later...

sesterstvo putovních kalhot

Neuvěřitelný. Když jsem o prázdninách přijela z dovolený, sundala jsem si rifle. A pak jsem je za žádnou cenu nemohla najít. Nebyly. Nikde. Prostě bylo jasný, že tu někde jsou, ale na žádných normálních i nenormálních místech se nenacházely. Tak jsem se smířila s tím, že nejsou a nebudou. Jenomže minulej tejden je mamka objevila. Nechápu teda jak se mohly dostat k Davidovi do skříně a jaktože si jich nikdo nevšimnul dřív. A teď je to tu zase. Dneska jsem si je chtěla vzít, ale ve skříni jsem je nenašla. Myslím, že mi tím je něco naznačováno. Ale nenapadá mě co. Možná to, že si mám zkrátit ty nový. Nebo že mám začít hubnout v stehenní oblasti, protože se během toho půl roku jejich objem povážlivě zvětšil. A nebo, že si mám koupit zase nový kalhoty. Nevím. Ale všechno to jsou každopádně zajímavý myšlenky a stojí za to, abych jim věnovala pozornost.